Leden 2011

Co mi dal a vzal

21. ledna 2011 v 21:54 | Aates |  (ne)myšlenky
Chtěla bych se rozepsat o dvou filmech, které mě nejvíce ovlivnily. Nikdy jsem neměla jeden jediný oblíbený film, Shutter Island se tímto titulem však může směle pochlubit.

Shutter Island (Prokletý ostrov)

Obdivuhodná, dokonalá atmosféra, skvěle dokreslená hudbou. V životě by mě nenapadl konec, nejdříve jsem ani sama nechtěla uvěřit. Jediný film, který ve mně nechal nepopsatelné pocity a zaryl se mi hluboko do srdce. Napsán na motivy knihy, kterou bych si někdy chtěla přečíst.
Děj se odehrává na ostrově, jak už název vypovídá. Hlavní postava tu vyšetřuje útěk pacientky. Ač se zápletka zdá být prostá, ve skutečnosti je tomu naopak.

Žánr dle čsfd: drama/thriller/mysteriózní/horor.  Mezi horory bych ho neřadila.

Opravdu stojí za to tento film vidět. Moc dobře si pamatuju své pocity těsně po zhlédnutí. Teď jen čekám na film, který mi vyrazí dech ještě víc. The Prestige (Dokonalý trik) se velmi krásně snažil, ale nepřekonal ho.


V hodinách češtiny nám vtloukají do hlavy, že kniha by nám měla něco dát, nějaké ponaučení. V mnohých knihách žádné nevidím (v těch, co čtu pro odreagování - thrillery, dobrodružná četba), ve filmech, co mám ráda, také ne. Což neplatí o Podivuhodném případu Benjamina Buttona.

The Curious Case of Benjamin Button

Z romantických filmů jsem dávno vyrostla, přesto jsem v létě měla chuť na něco se špetkou lásky. Romantickým komediím jsem se vyhnula obloukem a zvolila si film, u něhož mě zaujala neobvyklá zápletka. A dobře jsem udělala.
Tomuto filmu vděčím hodně, opravdu hodně. Uvědomila jsem si něco, co jsem měla vědět už dávno, čím jsem se neměla tolik trápit. A mohlo mi to dojít už dříve, mohla jsem být míň naivní, mohla jsem si to přiznat, ale samozřejmě, že jsem to neudělala. Když se ohlédnu zpět, k tomuto konci to směřovalo už od začátku, já však tyto náznaky, které mně vadily, omlouvala. Kolikrát jsem dostala odpověď? Kolikrát to nebyla jen má iniciativa? Když už se na mě nadobro vykašlala, psala jsem jí, jak se cítím, ptala jsem se proč, ale smysluplná odpověď žádná. Neměla jsem chuť osobně za ní zajít a vnucovat se, i když by to nejspíš bylo lepší. Mrzí mě to stále, ale už jsem se s tím snad vyrovnala, jen se v tom nesmím dál rýpat. Spíš když na ni vzpomenu, cítím vůči ní naštvání. Přijít o velmi dobrou kamarádku, svého času nejlepší, bolí. Naštěstí mám kolem sebe pár lidí, kteří mi poranění na srdci zašili (ač nevědomky) :) Děkuji J. a An., že tu pro mě jste, pomáháte mi, děláte mě šťastnou a nevadí Vám moje filmová a hudební neznalost :) Jsem moc ráda, že stojíš při mně At., že se Ti můžu svěřit téměř s čímkoliv, co trápí moji nejhlubší mysl :) Děkuji!

Děj je jednoduchý, on se narodil jako starý a mládne, on normálně mladá a stárne. Uprostřed života se potkají a zamilují do sebe. Jak to však může dopadnout?

Žánr dle  čsfd: drama/mysteriózní/fantasy/romantický. Já bych to spíš viděla jen na to romantické drama.

A pro zlepšení nálady nyní poslochám In Flames - Come Clarity - nádherná píseň :) (mimochodem, o její existenci vím opět díky J. a An., děkuji :)


Naivita je příšerná vlastnost, víte? Ale žít ve svém snu také není špatné :) Jen člověk nesmí dopadnout na tvrdou zem a s realitou se smířit. Jsem smířená? Nechce se mi být (nemluvím o ničem zmiňovaném výše, a ano, na tyhle věty se dá aplikovat spousta věcí od cesty do Finska až po to nejtajnější a po věci, které nikdy nezměním :).

A proto mě Velký Gatsby oslovil a mohla jsem se o něm rozepsat. Chtěl opakovat minulost, ač to nelze. A svého snu nedosáhl. Já se však aspoň těch nějakých dotknout musím :)

"Umělkyně"

9. ledna 2011 v 14:11 | Aates |  vzpomínky
Poslední dobou mám až neuvěřitelně tvůrčí období. Sama se tomu divím :)

Od Štědrého dne jsem se naučila hrát několik písní na dětském klavírku. Ani jsem netušila, že dokážu zahrát jednoduchou lidovku pro děti, a že se to dovedu naučit docela rychle. Prvně jsem uměla Ovčáci, čtveráci, postupně další (Šel zahradník, Běží liška k táboru, jedna píseň, jejíž název nevím, něco s husama :D, Už je to uděláno, Pásla ovečky, Cib cibulička, Já jsem z Kutné hory - tu si nyní nepamatuji, ale po kouknutí do not bych ji zahrála). Dokonce jsem "složila" i své vlastní dílko :D
Jelikož noty jsem uměla kdysi dávno a pamatuji si pouze notovou řadu, písně se musím učit hrát nazpaměť, protože ani přesně nevím, co která klávesa hraje za notu - vždy si to musím odpočítat. :D

O prázdninách jsem se také více věnovala kresbě, což mě už jaksi opustilo. Má díla nejsou kdovíjaká, ale většinou se dá poznat, co je na nich zachyceno :)

A co mě překvapilo nejvíc, je návrat k básnění. Před několikati roky jsem měla období, kdy jsem často psala nějaké básničky, to však tak nějak samo vyprchalo. Nutno říct, že ony básně byly takové ty pokusy, tehdy se mi zdály dobré, jenže teď už by je nezveřejňovala, možná jen některé. Neumím psát vtipné nebo epické básně, které čtu radši, ale spíše skládám ty lyrické, jež nerada čtu. Protože já do hlavy autorů nevidím, ale u své tvorby vždy vím, na co jsem při skládání myslela. A navíc lyricky vyjádřit pocity je mnohem lepší, než je suše vypsat. Tím ale nechci říct, že básněmi vyjadřuju jen své myšlenky, většinou jsou to jen takové záblesky toho, co mě napadne a co nesouvisí přímo s mým životem. Ale někdy taky ne. Byla bych ráda, kdybyste mi je pořádně zkritizovali, já je ještě nemůžu pořádně zhodnotit (stál čerstvě napsané, stále v nich vidím kus mých myšlenek).

Sluneční úsměv

Slunce skryté tajuplně,
v nadýchané bílé vlně,
zpod mráčku se usmívá,
dnes se celé nedívá.
(4.1.2011)

Bez názvu *

V oblacích nereálných snů,
jednou dolů, jednou nahorů,
čas letí, běží proudem,
ideje mizí - honem,
tornádem vířícím,
škodolibě vijícím.

Naivita plány spřádá,
však každý padá,
do hlubin temných, odvěkých,
nekonečně hlubokých.
Tam zoufale bije,
štěstí se nedožije,
jen víra ho drží,
leč nelehce, stěží.

A dál teče vodopád,
pomalu, rychle, nerad ...


(*pozn.: báseň se nejmenuje "Bez názvu", jen prostě nemá název)


(c)aatesA včera jsem se konečně dostala k výrobě šperku z jabloneckých korálků, které jsem koupila před Vánocemi. Do ruky mé oblíbené nářadí - kleště a štípačky, drátek a jelo se. Vytahala jsem starou bižuterii, co už dávno nenosím a použila ji k tvorbě nové (jak jsem to ostatně dělala vždy). Kolem tří hodin mi trvalo vytvořit set náhrdelník, náušnice + náramek z kapku jiných korálků, protože ty stejné už došly. To vše za 30Kč + práce + staré zbytky, které jsem použila ;) Jakou já měla radost, protože to je vlastně moje první nositelná práce, na kterou jsem pyšná :). Kdysi jsem vyrobila prstýnek a náušnice z korálků, možná nějaký náramek, ale myslím, že jsem to nikdy nenosila. Zato tyto šperky se mi povedly a vidím v nich ten kus práce. Hlavní dík však patří korálkům, protože ty jsou nádherné :)


(c)aates


A ještě se mi zdál zajímavý sen. Podruhé mi do snu vlezl zpěvák M. a kytarista O. :) Ani nevím, kde jsem byla. Přede mnou stál dlouhý stůl a za ním M. a O. Šla jsem k M. a chtěla po něm autogram do knihy- nakreslil mi takovou poloviční divnou můru (což není nic divnýho, ale ona nebyla dodělaná a jako můra nevypadala). Poděkovala jsem a on jen zakašlal (něco v tom smyslu, vyznělo to negativně). Poté jsem žádala O. o autogram, ale nerozuměl mi a ptal se M., co chci, M. mu to řekl. O. se tedy vzal mé (!) bombičkové pero a knihu a první stranu, kde už byla můra od M., začal tím perem vybarvovat (!), až byla celá modrá, i můru překreslil. Já se ho zvýšeným (zděšeným) hlasem ptala, co jako dělá. A najednou se z té jeho tvorby stal jakýsi abstraktní obrázek, kde některá místa nebyla vybarvená, můra od M. byla přeškrtaná zlatě, a nová můra od O. stříbrně, plus tam byly nějaký zelený cákance. Ptala jsem ho, jak věděl, že je na tom papíře vosk a to pero někde nechytí a budou tam prázdná místa. On odpověděl, že ví, že ráda kreslím :D A to je celé.