... aneb opět tvořivé období. Verše mě napadly jen tak před spaním.

Prodělala jsem duševní očistu. Opět nemocná, opět proležené či prospané dny. Je to únavné, ale občas je potřeba se v tom našem uspěchaném světě zastavit a přemýšlet. Přemýšlet nad vším možným, nedobrat se k závěru, jen si oddychnout. Prožít ty chvíle kdy jste tu jen vy a vaše hlava, nic jiného. Uklidňuje to. Člověk nabere nové síly, energii, optimismus. Alespoň u mne tomu tak je :) I když vnitřně spokojená jsem byla i před onemocněním :) Ani mi nevadí, že prázdniny trávím doma nebo u doktorů. Je mi fajn, relaxuju, uzdravuju se (snad).

Na tomto principu je určitě také založená tzv. terapie tmou. Člověk je několik dní uzavřen v pokoji beze světla a má čas jen na sebe a své myšlenky. Myslím, že to pomáhá. Asi bych si to chtěla někdy vyzkoušet, avšak jen na pár dní či hodin. Ta tma totiž musí být zvláštní, děsivá, nepříjemná po tak dlouhou dobu ...

Klíčí zrnko lásky,

na louce líbezné,

slyší tiché hlásky,

šeptající

"Výš a hned."

K nebi natahuje ruce,

chladné a nesmělé,

jen dotknout se Slunce,

té hvězdy,

jež mne zahřeje.

Poupě z tváří růžolících,

vyraší za červánků,

láska skrytě bdící,

uvnitř

i ve spánku.

Oči zaslepené touhou,

nedočkavě otvírá,

jen spatřit tu pouhou,

zář,

co mi zpívá.

Jemné tóny varhan,

poletují krajinou,

rozkvetlou lásku,

se štěstím

neminou.

Rájem se prochází,

nádherná květina,

ve dne, v noci,

napořád má jediná.

Však čas zapomněl,

na lístky padající,

jak slzy,

všechny, co měl.

A uvadla květina,

navždy,

má jediná.